Vyhledávání
Zavřít
22. srpna byl přijat Obuškový zákon. V Československu nastala politika výhružek a ozbrojeného nátlaku
Alexander Dubček. (Foto: Profimedia)
Obuškový zákon definitivně zadupal náladu Pražského jara 1968 a uděloval mimořádné pravomoci tehdejší policii s cílem zajistit veřejný pořádek a normalizaci poměrů v Československu postiženého invazí vojsk Varšavské smlouvy. 22. srpna 1969 jej podepsal i Alexander Dubček, hlavní postava demokratického hnutí socialismu s lidskou tváří.
Když 21. srpna 1968 přijely do Československa tanky Varšavské smlouvy, bylo to chápáno jako akt zrady. Lidé byli rozhořčeni výsledkem jednání tehdejších politiků se sovětským vládcem Leonidem Brežněvem. Ten nepřipustil žádné uvolňování poměrů v jednom ze svých satelitů. Nastolil politiku výhružek a ozbrojeného nátlaku, které tehdejší vláda, až na čestné výjimky, podlehla.
První výročí okupace Československa vyvolalo v lidech vedle pocitu zrady nový, daleko tíživější pocit hanby. Nálada Pražského jara, která na konci 60. let spojila intelektuály s dělníky, mladou generaci s těmi nejstaršími, se rychle rozplynula. Rok 1969 byl lemován tragédií studenta Jana Palacha, utahování cenzury, ale i radosti z dvojnásobného vítězství československých hokejistů nad Sovětským svazem. Bouřlivé oslavy na náměstích byly asi poslední, které ještě nerozehnaly obušky a vodní děla.
Pak už přišel srpen 1969 a napětí před výročím okupace nebylo možné přehlédnout. Do čela státu se postavili lidé, kteří byli připraveni proti protestům tvrdě zakročit. Dominantní slovo měl tehdejší šéf KSČ Gustav Husák. Už v červenci avizoval, že je odhodlán k tvrdému zákroku. Speciální ozbrojené jednotky – Lidové milice dostaly novou speciální výzbroj – obušky, štíty a vrhače slzných granátů.
První skupiny protestujících se v Praze setkaly už 16. srpna. K jejich spacifikování ještě stačil jeden hlídkový vůz Veřejné bezpečnosti. V dalších dnech ale počet lidí, kteří si přišli do hlavního města připomenout srpnové události roku 1968, rostl. Proti neozbrojeným občanům se stavěly početnější a ozbrojené jednotky pořádkových sil.
Odhodlání postavit se ozbrojeným složkám zaskočila samotné velící důstojníky. Lidé se opakovaně scházeli na různých místech, stavěli barikády a nehodlali se rozejít. Proti sílící brutalitě zásahu odpovídali demonstranti házením kamení a milicionáři stříleli. Tentokrát ale nestály proti nespokojeným obyvatelům Československa ruské tanky. Do vlastních lidí nařídil střílet vládnoucí komunistický režim.
V centru Prahy se tehdy při protestech sešlo na 150 tisíc lidí. Celkem při těchto událostech zemřelo sedm lidí a desítky utrpěly zranění. Protesty ale byly po celé zemi. Zahraniční reportéři popisovali pouliční boje jako občanskou válku. Protesty byly v Československu nakonec potlačeny. Federální shromáždění hned na druhý den přijalo tzv. Obuškový zákon, který policii uděloval mimořádné pravomoci. Mimo jiné umožňoval zadržení zatčených až na jednadvacet dní, konání zrychlených soudních řízení či vyhazování lidí, kteří se účastnili demonstrací, z práce nebo školy.
Zákon, který platil až do konce roku 1969, při schvalování podepsal i někdejší vůdci prodemokratického hnutí včetně Alexandra Dubčeka, který byl tehdy předsedou parlamentu. Paradoxem je, že ještě před několika dny, Čechoslováci provolávali na náměstích jeho jméno. Zákon podepsal i prezident republiky Ludvík Svoboda a předseda vlády Oldřich Černík. Normalizace dusila Čechy a Slováky dalších dvacet let.
Celý podcast Ozvěny minulosti si můžete poslechnout na Youradio Talk.