Vyhledávání
16. srpna se v USA rozpoutala zlatá horečka. Víc než bohatství přinesla utrpení
Zlato, zlato, zlato. Tak zněly titulky novin, které oznamovaly mimořádný nález žlutého kovu na severu Kanady. Touhu po zlatém bohatství pak rozpoutali úspěšní zlatokopové, kteří ze své cesty přinášeli dobrodružné historky a kapsy plných lesklých kamínků. Zlatá horečka, která přinesla spíše spoustu utrpení a jen málo bohatství, se rozpoutala po objevu naleziště na řece Klondike 16. srpna 1896.
Když s ročním zpožděním připluli z Kanady do San Francisca první úspěšní zlatokopové strhlo se naprosté šílenství. Na jejich vylodění čekaly v přístavu tisíce zvědavců. Následná zpráva o tunách zlata na palubě se rozkřikla do celého světa a strhla lavinu nadšenců. Ti v touze po rychlém zbohatnutí vyrážejí na sever. Honba za zlatem nabrala na konci 19. století obřích rozměrů. Do drsné pustiny v okolí řeky Klondike se vypravilo sto tisíc lidí. Zlatá horečka je pokládána za jednu z největších masových migrací za nalezištěm zlata v dějinách lidstva.
Způsobil ji nevídaný objev Američana George Carmacka, který našel při rybaření v ústí potoka do řeky Klondike víc zlata, než všichni tehdejší zlatokopové v okolí dohromady. Všichni, kteří se pak vypravili na sever Kanady za vidinou zlatého bohatství, ale postupně zjistili, že si spíš musí vzniknout na cestu plnou útrap, zimy, hladu a strádání. Někteří ke svému cíli nedošli vůbec.
Lidé netušili, že cesta ke zlatu bude tak náročná
Na začátku putování byl vytyčen první, zdánlivě snadný úkol, dostat se do městečka Dawson. Jen málokdo ale tušil, že se vydává na extrémní cestu. Nejznámější trasa vedla táhlým stoupáním Chilkootského průsmyku. Poutníci si nesli veškeré nutné vybavení, nářadí a oblečení většinou na zádech. K nákladu ale patřila i povinná a přesně sepsaná zásoba jídla na jeden rok, kterou vyžadovala kanadská vláda. Hmotnost osobní výbavy tak činila až jednu tunu.
Cestu přes průsmyk zlatokopové zdolávali tak, že odnášeli jen část výbavy a vraceli se pro zbytek. Celou trasu tak mnozí absolvovali i třicetkrát. Závěr cesty pak prověřil jen ty nejvytrvalejší. Před již tak vysílenými, většinou muži, bylo posledních 800 metrů v 45 stupňovém úhlu, tzv. zlaté schody. Cesta ledovým polem, ve kterém bylo vytesáno 1 500 úzkých schodů akorát pro jednu osobu, byla tak náročná, že se dala zvládnout jen jednou za den. Řada zlatokopů zde umrzla či své snažení rovnou vzdala.
Další část cesty vedla zlatokopy k Bennetovu jezeru. Zde museli přečkat krutou zimu ve stanech. Mezitím vyráběli vory a jiná plavidla, aby se mohli z jara vydat na poslední část své výpravy za zlatem.
Po rozmrznutí jezera vyjelo přes sedm tisíc loděk vstříc svému cíli, kterým bylo město Dawson. Do něj to ještě bylo 800 kilometrů po proudu řeky Yukon. Odhaduje se že do města v roce 1898 dorazilo 30 tisíc zlatokopů. Další tisíce pak zkusily své štěstí v liduprázdném okolí řeky Klondike. Většina z nich ale přijela příliš pozdě na to, aby zde zbohatla. Uplynuly už totiž dva roky od senzačního objevu u Králíčího potoka. Zlata přirozeně ubývalo a všechny výnosné pozemky byly už dávno zabrané. Do hledání zlata na vlastní pěst se pustilo v Dawsonu jen pár kopáčů. Zbytek pracoval pro zavedené společnosti.
Vytoužené bohatství čekalo pod zemí jen na hrstku nejšťastnějších. Jen pár stovek lidí našlo tolik zlata, že zbohatly a pouhých pár jedinců si bohatství udrželo. Nejvíce na zlaté horečce ale zbohatli podnikavci, obchodníci, gangsteři, majitelé hotelů, barmani a prostitutky. Když do toho přišla zpráva o nových nalezištích na Aljašce, lidé se začali houfně stěhovat tam a zlatá horečka na Klondike skončila. Zlaté šílenství si tak našlo novou adresu.
Celý podcast Ozvěny minulosti si můžete poslechnout na Youradio Talk.