Vyhledávání
Zavřít
Jak posedlost pořizováním fotek ovlivňuje náš život? Trpí paměť i osobnost
Moderní společnost je úplně posedlá focením fotek. Když lidé cestují na dovolenou, mnozí už si nedovedou ani představit, že by při tom nepořídili stovky, nebo dokonce tisíce fotografií. Jaký má ale neustálé vnímání světa zpoza hledáčku vliv na náš život? Problematice se rozhodla věnovat odbornice na paměť, profesorka Giuliana Mazzoni.
Profesorka psychologie na Hullské univerzitě Giuliana Mazzoni podle svých slov stála v ruské Ermitáži a chtěla se pokochat některými z místních nádherných uměleckých děl, když si uvědomila, že je všude kolem ní pouze les rukou.
Přes samé displeje a zařízení nebyly obrazy vůbec vidět, a když poodstoupila, zamotala se do skupinek, které si zrovna fotily selfie. Tato scenérie profesorku přiměla k zamyšlení nad tím, jak vlastně moderní způsob života lidi ovlivňuje. Vědkyně brzy zjistila, že mnoho studií na toto téma zatím zpracováno není, rozhodla se však veřejnosti nabídnout alespoň vlastní poznatky.
Vliv na paměť
Dnešní mladí lidé již paměť nevyužívají tolik, jako předchozí generace. Není obvyklé, že by si lidé navzájem z hlavy recitovali oblíbené básně, a v mozku neuchováváme dokonce už ani soukromé události. Ty odkládáme do svých telefonů, počítačů, externích úložišť nebo na cloud.
Psycholožka však upozorňuje na závěry vědců, že pokud nějakou událost fotografujeme nebo natáčíme, vede to k horší schopnosti situaci si reálně zapamatovat, protože se na ni méně soustředíme. Spoléhání se na fotografie přitom vede k tomu, že naše paměť není dostatečně procvičována a není proto zdaleka v takové kondici, v jaké by mohla být. Podobně jako naše tělo bez tréninku ochabuje. Vědomosti a vzdělání přitom s pamětí velmi úzce souvisí – pokud vám nefunguje paměť, můžete dostat všechny informace světa, ale nebude to vůbec k ničemu.
Je také potřeba říct, že snímky sice pomáhají vzpomenout si na vizuální stránku situace, snižuje se tím však schopnost vybavit si další vjemy. Například si tedy díky fotce vzpomeneme, co jsme viděli, nebudeme ale vědět, co nám u toho kdo řekl.
Než se začnete bát, že mladé generace budou hloupější, než ty předešlé, ještě zadržte. Tohle všechno vede k tomu, že se učíme vzpomínky a vědomosti efektivněji třídit a lépe organizovat. Každý, kdo si někdy musel organizovat složitou učební látku, teď jistě ví, o čem je řeč. K pamatování je prostě potřeba přistupovat organizovaně. Externí úložiště dat, která bychom jinak nosili v hlavě, navíc pomáhají lidem, kteří mají problémy s pamětí kvůli svému zdraví a zlepšují tak kvalitu jejich života.
Potíže s identitou
Většina lidí má sklon si myslet, že jejich povaha je pevná a neměnná. Skutečnost je však mnohem složitější. Člověk se v čase pochopitelně vyvíjí, a aby nenastaly nějaké konflikty, se kterými by pro mozek bylo obtížné se vyrovnat, v podstatě si nevědomky upravujeme své vnímání sebe sama z minulosti.
Jenomže pokud je všechno zdokumentované, jde to jen velmi těžko. Když se pak naše osobnost kvůli něčemu změní a již zcela neodpovídá osobě zachycené na tisících fotek, může to člověku způsobit psychické problémy, které mohou dokonce vést k depresím či jiné poruše. Naruší se tím i náš pocit vlastní identity.
Dalším důležitým faktem je ten, že snímky často nejsou vůbec autentické. Jsou dopředu plánované, naaranžované, mnohdy vyfocené vícekrát, abychom získali ten jediný správný záběr. Máme na nich na tváři nepřirozené úsměvy místo grimasy, která by vyjadřovala naši skutečnou emoci, a zaujímáme pózy, které nevypovídají nic o tom, co jsme zrovna dělali. Díky tomu se pak vytrácí skutečný obsah konkrétní chvíle a nahrazuje ho jen upravená a pečlivě cenzurovaná verze toho, co jsme tehdy chtěli, aby lidi viděli.
Vědkyně přitom upozorňuje na fakt, že snímky v elektronické podobě nemusí být věčné. Papírové fotografie našich rodičů a prarodičů sice mohl sežehnout požár nebo rozpustit voda, ani data v počítači však nejsou nesmrtelná. Při určitém technologickém výpadku by se tak mohlo stát, že o tisícovky drahocenných vzpomínek najednou přijdeme a kvůli poznamenané paměti si je pak nebudeme schopni ani sami vybavit. Proto je podle Mazzoni mnohem lepší aparáty občas odložit a dovolit si onu chvíli skutečně prožít.