Andrea Králová: Postavy jako Jonák nebo Mrázek byli kreaturami sami o sobě. Vytvořili si image, která byla jedinečná

Už pátého dílu se dnes dočkají diváci seriálu Devadesátky. Jeho nedílnou součástí je i kostýmní výtvarnice Andrea Králová. Kde čerpala inspiraci a co je pro ni při vymýšlení kostýmů pro jednotlivé postavy důležité? To prozradila Veronice Bednářové v Press Klubu Frekvence 1 a Reflexu.

Seriál Devadesátky si diváci České televize zamilovaly. Opěvují nejen příběhy, zpracování či herecké výkony, ale i perfektní masky a kostýmy. Právě za kostýmy stojí Andrea Králová. S režisérem Peterem Bejbjakem se potkala před natáčením dvakrát. “Krátce jsem si řekli charakteristiku hlavních postav a snažili jsme se, abychom vytvořili vizuál devadesátých let, co nejpřesněji. Mluvili jsme i o určitém vývoji postav a o tom, aby věci vypadaly opravdu autenticky. Peter chtěl, aby postavy evokovaly dobu a nebyli to nakostýmovaní panáci v replikách. Měli jsme na to stejný názor, a když Peter mohl, tak chodil na kostýmní zkoušky,” vysvětluje Králová.

Ta čerpala, jak ze svých osobních zkušeností, ale i z knih, dobových fotografiích nebo tehdejších módních časopisech. “Když pracuji pro divadlo nebo film, tak mám ráda nadsázku a grotesku  a baví mě určitý extrém. U dobových projektů se člověk musí držet úzu té doby a nemůže si úplně vymýšlet. Ale postavy, jako Ivan Jonák nebo František Mrázek byli sami sobě výtvarníky, protože ze sebe vytvořili takové karikatury. To mi přišlo bezvadný, protože kdybychom nevěděli, že ty postavy takhle vypadali, tak by to mohlo vyznít tak, že jsem to přehnala. Tím, že je to otisk reality, tak jsem se nemusela do stylizace tolik tlačit. Oni sami sobě si vytvořili image, která byla jedinečná,” popisuje výtvarnice.

Prsteny pro Jonáka byly oříškem

Ta si musela dát pozor hlavně na detaily, protože filmová kamera všechno pozná. Sama Králová má raději, když může použít věci, které jsou staré, protože jsou věrohodnější, než modely, které by musela speciálně ušít. Výjimku tvořil Michal Novotný, představitel Ivana Jonáka, pro kterého výtvarníci ušili přesnou repliku bílého obleku, včetně stejného materiálu, který byl v devadesátkách k dispozici. “Stokrát raději použiju starou patinu, než šiji novou, i když by to bylo třeba jednodušší, protože ty autentické staré modely se hůře hledají,” vysvětluje Králová.

Oříškem byly jeho zlaté prsteny. “Ne každá bižuterie vypadá na kameře dobře. I když jsou to fejkové prsteny, tak jsem chtěla, aby vypadaly jako zlaté. V rozměrech velmi silných pánských prstů to nebylo vůbec jednoduché. Nakonec jsem našla firmu, která takto velké prsteny měla. Poslali mi asi sedm kousků a z toho jsme asi pět mohli použít. Vypadaly dobře a Michalovy byly. Ale byla jsem připravená nechat je vyrobit,” popisuje Králová. Teprve až potom, co jsou všechny tyto detaily vymyšleny, může dotyčná postava vypadat opravdu dobře. Zvláště u Jonáka se práce vyplatila, což oceňují i sami diváci.

Dvojice Sokol a  Finger představuje protipóly

Králová měla ke své práci čtyři poradce, včetně Josefa Mareše, bývalého kriminalistu, který je autorem scénáře. “Poskytl mi i fotografie z případů, což bylo skvělé, protože jsem věděla, jak obléknout třeba oběti,” vyzdvihuje Králová. Dále měla poradce pro vězeňské mundůry nebo třeba poradce pro policejní uniformy, ale i pro uniformy z potápěče či pro lidi z pošty. Důležitou součástí je ale civilní oblečení kriminalistů, tedy hlavních hrdinů. “Ústřední dvojice Ondřej Sokol a Martin Finger ukazuje dva protipóly i co se týče stylu odívání. Martin představuje konzervativnější křídlo policie, je to člověk bez rodiny a kterému je trochu jedno co má na sobě. Nosí dlouhou dobu stejné věci a obměňuje to velmi sporadicky,” popisuje postavu kapitána Plíška.

“Ondřej Sokol jde více s tou dobou. Má působit jako větší frajer, podivné položelené svetry nahrazují pestrobarevnější svetry, který jsou více typické pro devadesátky, má džíny a kožené bundy. Je to mladší křídlo a víc ho zajímá, co má na sobě. Nicméně pořád jsou to kriminalisté, kteří nesmí trčet z té obrazovky, takže věci jsou barevně potlačené, protože musí působit nenápadně,” vysvětluje výtvarnice. Vasil Fridrich dostal kabát, u Roberta Mikluše se Králová snažila o určitou zábavnost, který má trochu divný vkus.

“U Kryštofa Bartoše měl režisér požadavek, aby na začátku působil jako úplný ňouma, trochu nevkusný s účesem na Jágra, manšestrákama, do kterých má zastrkaný svetry. Když se mu pak povedou pracovní pokroky, tak si trochu zvýší sebevědomí a začne nosit současnější oblečení pro mladý lidi,” popisuje Králová postavu Tomáše Kozáka. Výtvarnice se snaží, aby byla každá role byla jiná a zapamatovatelná, ale zároveň, aby k sobě šli a nikdo úplně nevyčníval. Její prioritou je, aby všechny postavy, a to nejen hlavní, ale i epizodní, byly dotažené do posledního detailu.

Poslechněte si rozhovor

Při tvorbě kostýmů k Devadesátkám jsem čerpala z osobních archivů, řekla v Press klubu Andrea Králová

Zprávy - další články