Vyhledávání
Zavřít
Dnes je to přesně šest let, kdy jsme přestali kouřit v hospodách. Jak jsme to vnímali tehdy a jak to vnímáme dnes?
Ilustrační foto (Zdroj: Depositphotos)
To si tak po ránu prohlížím facebookové vzpomínky a narazím na fotku, kterou jsem sdílela před šesti lety. Je na ní popelník na baru v hospodě se zapálenou ubalenou cigaretou. Pod příspěvek jsem tehdy napsala jediné slovo: POSLEDNÍ! 29. května 2017 byl poslední den, kdy jsme si v České republice mohli legálně zakouřit v hospodě. Jak se nám to líbilo tehdy, a jak se nám to líbí teď?
Dnes se mi to kecá. Jako odnaučená nekuřačka (těch maximálně pět elektronických cigaret, které si dopřeji při návštěvě baru nebo hospůdky, ani nestojí za řeč) se oklepu při vzpomínce na věčně zakouřené oblečení a vlasy, kdykoliv jsem hospodou jen prošla a dnes tento zákaz vzniklý před šesti lety velice kvituji. Mělo to však svůj vývoj.
Když bylo definitivně rozhodnuto o úplném zákazu kouření v hospodách, restauracích i barech, byla jsem kuřačka s velkým K. Jedna krabička černých Lucky Strike mi vydržela maximálně dva dny při běžném provozu. Takže jsem samozřejmě nastalou situaci odmítala přijmout v klidu. Navíc jsem v té době jako studentka žurnalistky měla za úkol ve škole argumentovat v imaginárním politickém pořadu právě o tomto zákazu. Argumentů, proč je to kravina, jsem měla spoustu. “Jak chcete vyřešit problémy, které vzniknou v souvislosti s rušením nočního klidu? Když několik kuřáků vyleze na sídlišti před hospodu a budou si třeba jen normálním hlasem povídat, nebudou lidé bydlící okolo nadšení,” zněl například jeden z nich.
Nekuřáci nemají na zahrádku nárok
Dlouho jsme si s kamarády kuřáky na nastalou situaci zvykali. Přes léto to ještě nebyl takový problém, i když ukřivděný pocit omezování v demokratické společnosti v nás přetrvával dlouho, ale co až přijde zima? To se máme každou chvíli oblékat do bund a pak mrznout venku? Naprosto nepředstavitelné, když jsme byli zvyklí celý náš kuřácký život sedět na zadku u stolu nebo na baru a pálit u piva jednu cigaretu za druhou. Samozřejmě jsme s velikou radostí posílali všechny nekuřáky během léta pryč ze zahrádky dovnitř. “Jste si přáli, abychom vám uvnitř nekouřili, tak si tam teď zalezte na ten čerstvý vzduch a zahrádku nechte nám.” Kdybych se teď potkala, dala bych si za tyhle zbytečné a hloupé kecy pár facek.
Peklo v podobě počůrané slámy
Přišla zima a nastalo peklo. Peklo v podobě nezvyklého smradu počůrané slámy z prvních elektronických cigaret. Teď zpětně je dost úsměvné, že kuřáci, kteří celý život smrděli ostatním pod nos, nemohli vystát, když si vedle nich někdo zapálil tuhle novinku. Přitom tenhle kouř a odér rozhodně není tak intenzivní jako z běžných cigaret. I já si pamatuji, když se mi z toho zvedal žaludek a nadávala jsem, jak stará domovnice, když s tím kamarád poprvé přišel.
Čím větší zima venku byla a čím víc se nám do ní nechtělo a tím víc jsme do svého kuřáckého repertoáru zařazovaly elektronky. Postupně jsme si zvykli na chuť i na pach a opět jsme si zvykli na to, sedět u kouření na zadku u stolu nebo na baru. Takže výsledek toho, že jsme půl roku chodili na cigaretu ven a za večer jsme jich vykouřili mnohem míň než dřív, byl ten tam. Nejen že jsme stejně chodili na normální cigarety ven před hospodu, ale v mezičase jsme bafali elektronky u stolu. Počet cigaret se celkově znásobil. Svou intenzitou a uspokojením se totiž jedna normální cigareta rovná minimálně dvěma elektronickým, tudíž vám nedělá problém dát si dvě hned za sebou, zatímco ze dvou normálních by se vám mohlo udělat zle.
Chudáci opuštění nekuřáci
Dalším problémem, který se se zákazem kouření pojil, byla nedostatečná socializace nekuřáků. Minimálně v mém okolí bylo opravdu hodně lidí, co kouřilo. Vlastně jich byla většina. Když se kuřáci kolektivně zvedli od stolu, že si jdou ven zapálit, nekuřáci, často jen jeden nekuřák, zůstali opuštěni na místě. Ztratili nit v pokračující konverzaci před hospodou, a když se stádo závisláků vrátilo na místo, bylo v konverzaci už někde zcela jinde. Nekuřáci si tak začali připadat odstrčeně a často s námi chodili ven jen tak, aby se udrželi v obraze.
Za těch šest let opravdu hodně lidí v mém okolí přestalo kouřit, omezilo kouření, nebo přešlo na elektronické cigarety, kterých člověk pak postupem času nepotřebuje tolik. Vždyť i já jsem se stala hodně svátečním kuřákem. Jestli je to posupným vlivem zákazu kouření v hospodách nebo věkem a moudrostí, nevím. Nicméně si dnes už neumím představit, že bych přišla do zakouřené hospody. Už když přistoupí do autobusu někdo, kdo na zastávce zrovna dokouřil, udělá se mi neuvěřitelně zle. Když si ale budu chtít zavzpomínat na své mladší a divočejší já a setrvám s kamarády v našem oblíbeném podniku až do zavíračky, což je moment, kdy se vytahují popelníky, ráda si tu cigaretu rebelsky na baru zapálím. I když mi z ní ráno bude špatně.