Vyhledávání
Zavřít
30. května vyšel bestseller Sto roků samoty. Autor zde popsal sémantickou demenci dříve než lékaři
Gabriel Gárcia Márquez. (Foto: Profimedia)
Mnozí jej považují za největší dílo latinskoamerické literatury 20. století. Román přeložený do více než 35 jazyků, který vykresluje historii fiktivní rodiny v průběhu jednoho století. Nevyhýbá se propojování všedních věcí z mystérií a otevírá i otázku incestu. To vše má kniha Sto roků samoty od kolumbijského spisovatele Gabriela Garcia Márqueze, která vyšla 30. května 1967 a za dva týdny se stala bestsellerem.
Márqueze sám jednou uvedl, že na knize pracoval osmnáct měsíců a psal ji každý den, dokud nebyla hotová. Vzdal se kvůli tomu i práce redaktora a jeho rodina musela prodat auto, aby nahradila výpadek příjmu. Zásadní vliv na vznik románu pak měla údajně autorova babička, která mu v dětství vyprávěla fantastické historky, které byly často inspirované karibskými legendami. Inspirací při psaní byly i díla českého spisovatele Franze Kafky nebo hudba legendární skupiny The Beatles.
Samotný román mapuje historii rodu Buendiů v osadě Macondo. Zaměřuje se na dějové linky, popisující život šesti generací. Příběhy jsou tak poměrně zapeklité a není od věci si k četbě této knihy vzít tužku a papír. Vysoký počet neustále se střídajících postav a prolínání časových os může čtenáře pěkně zmást. To ale není jediné, dílo je především hlavním představitelem směru magického realismu. Dějí se v něm nadpřirozené věci, které postavám připadají naprosto normální.
Realita se proplétá s magičnem. Nadpřirozené jevy jako například levitace je tak v románu popisována jako naprostá samozřejmost, zatím co například led je zobrazen jako zázrak. Stejně tak je zde těžko rozlišitelná hranice mezi životem a smrtí. Sami lidé románu Sto roků samoty jsou nadáni zvláštními schopnostmi.
Zajímavostí také je, že Márqueze v knize popsal zdravotní poruchu mnohem dříve než lékařské knihy. Na prvních stránkách Sto dnů samoty napadne město mor, její obyvatelé pak po vzoru magického realismu začnou kvůli nákaze zapomínat názvy věcí a činností. Jedna z postav proto nalepuje na všechny věci štítky s jejich jmény. Tuto kognitivní poruchu popsaly lékařské knihy až v roce 1975, tedy osm let po vydání knihy. Daly jí jméno sémantická demence.
Proč je v názvu románu samota?
Samota je pro Buendie prokletí. Navzdory tomu, že osoby žijí vedle sebe, tak se nezajímají o životy druhých a jsou tím odsouzeni k tísnivé samotě. Márquéze to nazval jako ráj sdílené samoty.
Skvělé vypravěčské dovednosti autora zaručily, že je o knihu stále zájem. Příběh je navíc nadčasový a tak láká další a další čtenáře. I díky tohoto přelomového románu získal spisovatel v roce 1982 Nobelovu cenu za literaturu.
Celý podcast Ozvěny minulosti si můžete poslechnout na Youradio Talk.