Vyhledávání
Výprava žlutých Trabantů dorazila do cíle! Na motorkách
Český výprava žlutých Trabantů po půl roce cesty z Austrálie přes Indonésii a Malajsii dorazila do cíle své cesty! Dnes přijela partička vedená Danem Přibáněm do Bangkoku. Členový výpravy ale museli poslední část cesty absolvovat pouze na motorkách. Přečtěte si, proč!
Vyjádření vedoucího výpravy Dana Přibáně
Bangok a nejlepší tým, jaký kdy tvořil žlutý cirkus! Je to tak měsíc, kdy jsme se zoufale snažili sehnat nákladní loď z Indonésie na kontinent, která by převezla naše auta, a bylo nám stále více a více jasné, že to za rozumné peníze nedokážeme … A už to většinu z nás ani netrápilo. Měli jsme všeho už plné kecky. Byli jsme ve žluté ponorce už nekonečně dlouho. Tolik problémů, závad a komplikací nás nikdy nepotkalo.
“Už len dvacat dva dní…” zpívala slovenská část výpravy a všichni se těšili domů. Bylo mi to trochu líto, ale chápal jsem to. Měli jsme toho tak akorát. Prostě to ukončíme dřív. Stejně je to jen polovina velké cesty domů z Austrálie do Česka, dojedeme to za dva roky. To přece musí všichni pochopit…
A chápali. Podpora ze všech stran, v podstatě nikdo z fanoušků neremcal, když jsme začali koketovat s myšlenkou skončit předčadně v Indonésii. Má to logiku, o nic nejde… A všichni začali nadšemě vyprávět, na co se doma těší a plánovat, co udělajé po návratu. Halušky, urpiner, sushi… Já se netěšil na nic. Nešlo to. Nedokázali jsme dojet do cíle. Vzdáváme to pár metrů pod vrcholem a podmínky nejsou tak špatné, abysme se nepokusili jít dál. Domů se můžu těšit až z Bangoku. Tvrdohlavost, naivita, romantika, blbost…?
Koupím v Malajsii motorku a dojedu to na ní. Nejde to takhle vztát. Prohodilo srdce. Blbost, o nic nejde! Řekl na to zdravý rozum. Jde o hodně! Na to srdce. Řekl jsem to Markovi… To bys to mohl dojet na čezetě, tu přes moře dostaneš levně. To je nápad, to udělám! Marek se zatvářil trochu smutně, ale hned ten závan zmizel.
Až pomalu mi docházelo, že je mu to asi líto. Že by jel taky… A Dominika se tváří, že taky. Jak je to možný? Vždyt se všichni těší domů? A tak jsem se zeptal, kdo by byl ochotný pokračovat na motorkách, které nějak někde seženeme. Ať si to každý promyslí a dá vědět…
…a najednou chtěli jet všichni. Všichni chtěli shánět motorky, všichni chtěli pokračovat. A nikomu nevadilo, že se místo poloviny září vrátíme na jeho konci. Že ta cesta bude trvat půl roku! Od začátku jara po začátek podzimu. Všem, jako by se vlila do žil nová krev. Dojedeme do Bangkoku! Půjde to. Nejde to takhle vzdát!
Ozvaly se hlasy, že bez trabantů už to není ono. Ale naše cesty nikdy nebyly o trabantech. Byly o touze a vůli jít dál, i když všechny rozumné pohledy říkali, že není důvod pokračovat, nebo vůbec začínat…
Tahle rozhodnutí se nedělají rozumem, ale srdcem.
A tak jsme tady, zbytek už znáte!
Dan
