Vyhledávání
Mezi mladými přibývá perfekcionistů. Proč jsou problémem na pracovišti?
Foto: Shutterstock
Když se řekne perfekcionista, nepochybně se vám hned někdo vybaví - šéf, kolega nebo dokonce kamarád z práce, jehož měřítka nemají prakticky nic společného s realitou. Očekávají od sebe nebo od ostatních téměř nemožné. Vynakládají hodiny a hodiny času na drobná vylepšení, která nevidí nikdo jiný než oni sami. A na konci týdne jsou vyhořelí a vyčerpaní, napsal zpravodajský server BBC News.
Tuto vlastnost zmínění lidé často sami avizují, když jen tak mezi řečí zlehka prohodí: “Jsem tak trochu perfekcionista/ka.” Je to svým způsobem chvástání a způsob, jak se vymezit coby hvězdný zaměstnanec. Koneckonců, kdo by nechtěl přijmout někoho, komu jde o perfektní výsledek?
Ovšem odpověď není tak jednoznačná, jak by se mohla zdát. Výzkum čím dál tím častěji naznačuje, že perfekcionismus není profesionálním rysem, který byste měli propagovat. Může mít negativní dopad na pracovní prostředí, znepřátelit kolegy a ztížit spolupráci v týmu.
Realistická očekávání
Psycholožky Emily Kleszewská a Kathleen Ottová z univerzity v německém Marburgu uvádějí, že perfekcionisté mohou mít daleko do ideálního nebo dokonce upřednostňovaného kolegy.“Pokud by si spolupracovníci mohli vybrat, jestli budou pracovat s perfekcionistou nebo s neperfekcionistou, vždycky by dali přednost tomu druhému – člověku, který má realistická očekávání jak od sebe, tak od týmu,” řekla Kleszewská.
A i když perfekcionismus může pronikat do každého aspektu života člověka, obzvlášť rozšířený je právě v profesionálním kontextu. “Když se zeptáte lidí, v jakém oboru jsou perfekcionisté, nejčastější odpovědí je vždy pracoviště. Tam je s úkoly spojeno velké množství hodnocení výkonu,” dodala.
Výzkum má obvykle tendenci soustředit se na výsledky práce perfekcionistů, a ne na dopad, jaký mohou mít na týmové ovzduší nebo personální vztahy. Ale i tuto oblast stojí za to prozkoumat, uvedla Kleszewská. “Z předchozího výzkumu víme, že dobrá atmosféra v týmu je důležitá pro psychickou pohodu v práci.”
Generační rozdíly
Načasování podobné vědecké práce je víc než vhodné; existují důkazy, že je perfekcionismus na vzestupu. Britští vědci Andrew Hill a Thomas Curran v roce 2018 provedli analýzu dotazníků z let 1986 až 2015, v nichž 40.000 vysokoškolských studentů odpovídalo na otázky týkající se perfekcionismu. Výsledek byl jasný: poslední generace mají mnohem větší tendence k perfekcionismu než jejich předchůdci. Mají pocit, že okolí od nich očekává víc, zatímco oni sami mají mnohem vyšší očekávání jak od sebe, tak od lidí kolem sebe.
Před rokem 1910 se výraz “perfekcionismus” obvykle používal k popisu specifického teologického hlediska. Během posledního století se jeho význam posunul k popisu člověka, který se vyhýbá chybám a vydává se na osobní křížovou výpravu za svatým grálem dokonalosti.
Rozporuplné ideály
Mnozí psychologové si původně mysleli, že je perfekcionismus naprosto negativní a hluboce neurotický rys. V roce 1950 německá psychoanalytička Karen Horneyová popsala perfekcionisty jako někoho, kdo je terorizován “tyranií ‘měl/a bych'”, přičemž “měl/a bych” zastupuje libovolný počet protiřečících si ideálů, schopnosti vyřešit každý problém, dokončit nemožné úkoly a tak dále a podobně.
Říkat pacientovi, že od sebe očekává příliš mnoho, bývá marné, napsala Horneyová. “Obvykle na to reagovali přímo či nepřímo vyjádřeným přesvědčením, že očekávat od sebe příliš mnoho je lepší, než od sebe očekávat příliš málo.”
Během následujících desetiletí začalo být akademické mínění o něco smířlivější. Na jednu stranu se zdá, že je perfekcionismus v úzkém vztahu s psychickými problémy včetně deprese, úzkosti a poruch příjmu potravy. Může vést k vyhoření a stresu, kdy člověk od sebe očekává nemožné a koleduje si tak o selhání. Na druhou stranu se zjistilo, že jsou perfekcionisti více motivovaní, svědomitější a pečlivější než jejich ostatní kolegové.