Jaroslav Petrouš: Bolesti byly tak velké, že nešly vydržet. Amputace nohy mi zachránila život

Život není procházka růžovou zahradou, to ví asi každý z nás. Ale jsou lidé, kterým osud staví do cesty takové překážky, že my ostatní jen kroutíme hlavou. Jedním z nich je i atlet, který má na kontě mnoho domácích i zahraničních ocenění, kterému chybí část nohy, od kolene dolů. Hostem podcastu  Trefa do Černého je Jaroslav Petrouš. 

„Amputace nohy mě vrátila mezi zdravé lidi,” říká atlet Jaroslav Petrouš, kterému  dva úrazy změnily život. „Říkám o sobě, že jsem lehká forma amputace, protože jsem se na to mohl připravit. Už v tu dobu jsem byl para atlet a měl jsem možnost se seznámit se s životem paraolympioniků seznámit.  I dnes po těch letech tvrdím, že to bylo druhé nejlepší rozhodnutí mého života.” K samotné amputaci vedla dlouhá a bolestivá cesta. „První úraz jsem měl v 17 letech, kde mi vysokozdvižný vozík přirazil nohu ke sloupu a rozdrtil mi kotník a už tehdy mi hrozila amputace. Na vrcholový sport už to ale nebylo, i když mi v nemocnici nohu zachránili. Nějak jsem to rozchodil a v ničem mě to neomezovalo. Finální úraz byl v roce 2005, i když to byl vlastně drobný úraz. Skočil jsem do výkopu a ozvala se hrozná rána, jak se v té noze všechno utrhlo. Následovalo sedm operací a pak přišlo moje rozhodnutí zažádat si o dobrovolnou amputaci,” vypráví svůj příběh Jaroslav.

Bolest ale byla opravdu příšerná a  Jaroslava dokonce dohnala k pokusu o sebevraždu. „Chodil jsem pak k psychiatrovi, který mi říkal, abych si to hlavně nevyčítal,” popisuje atlet, který spolykal silné prášky, které měl předepsané od doktorky. „Prášky přestaly fungovat a mě to ovlivňovalo běžný den. Nemohl jsem spát, za volantem jsem vydržel třeba hodinu. Člověk pak už nevidí světlo na konci a udělá to, co jsem udělal já.” Atlet se o sebevraždu pokusil v noci doma a jak sám říká, ve chvíli, kdy už byl v takovém delirii zavolal své mámě. „Chtěl jsem jí jenom slyšet, tak jsem jí zavolal. Nic jsem neříkal, ona pak položila telefon a zavolala mojí ženě, které se na mě pak přišla podívat a našla mě. Neříkám, že o tom rád mluvit, ale může se to stát každému.”

Sport mi pomáhá čistit hlavu

K amputaci se rozhodl právě kvůli nesnesitelným bolestem. „Klepe se ti celé tělo a neexistuje nic, co by ti ulevilo od bolesti. Brečel jsem bolestí, i v noci. Trvalo to rok a půl nepřetržité bolesti, 24 hodin, sedm dní v týdnu,” říká Petrouš, který s velkými bolestmi i závodil. „I když příprava bolela, tak se ukázalo, že mi sport pomáhá čistit hlavu. Ke sportu mě vrátil psychiatr, který mi řekl o sportu handicapovaných; přivedl mě k basketbalu, po dvou letech jsem šel na nábor nováčků a v tu chvíli se ze mě stal atlet,” popisuje svojí cestu vrcholový para sportovec. „Definitivní rozhodnutí přišlo během mistroství světa na Novém Zélandu, kde jsem viděl, jak jsou amputáři šťastní a začal jsem si představovat, jaký by to bylo, kdybych tu nohu neměl. Nenáviděl jsem jí a tady to cvaklo, že je to to jediný řešení.”

Poprvé mu amputaci zamítli. „Brečel jsem jim tam bolestí, ale i tak mi to nedali. Pak jsem se dostal k profesorovi Trčovi, který chodil kolem mě a pak mi říká, co dělám za 14 dní. Řekl jsem, že dojedu kamkoliv a on mi odpověděl, že se vidíme v Motole. Odcházel jsem s úsměvem a věděl jsem, že se bolesti vyřeší,” usmívá se atlet, a i když přiznává, že to bolelo, tak to zvládl vydržet. Měl totiž konečně čistou hlavu. „Ani jednou sem o tom nezapochyboval. Udělalo to ze mě lepšího člověka, začal jsem si vážit maličkostí. Neberu to jako handicap a nemyslím si, že kdybych měl ty nohy zdravý, že jsem v něčem lepším,” myslí si Petrouš. Jediný, kdo jeho rozhodnutí nepřijal, byla jeho maminka. „Nebrala to, že mi to zachránilo život, říkala mi, že mi ho doktoři zkazili. S tátou jsem vtipkovali, že mi bude zima jen na jednu nohu a ona to vůbec nechápala. Říkala mi, že už nikdy nebudu zdravý člověk.Letos to je deset let, co zemřela a já jí to nikdy nemohl vysvětlit. Dneska už bychom o tom třeba už trochu žertovali,” lituje Petrouš.

Paraolympiáda mě mrzí, ale jsem rád, že jsem se tak rozhodl

K atletice se vrátil poměrně brzo. „Potřeboval jsem pohyb, strašně mi to chybělo. Operace byla v půlce listopadu a v dubnu jsem s trenérkou odjeli na závody, kde jsem splnil limit na paraolympiádu v Londýně. Vidina toho, že tam budu byla neuvěřitelná,” vypočítává atlet, který ale na prestižní akci nakonec neodjel. „Vždycky zasedá komise, která rozhoduje, kdo mu reprezentovat. Ten můj výsledek nebyl v tabulkách zanesen a oni tam nominovali někoho jiného. Pak se zjistilo, že  je to průšvih, ale nominace už pak nejde změnit a je tam jen určitý počet lidí, co může reprezentovat. Mohl jsem dostat ještě divokou kartu, ale Londýn se rozhodl, že chce mít nejvíc úspěšných sportovců a tak všechny divoké karty rozdal do rozvojových zemí,” vysvětluje Perouš.

Třetí možnost byla, že by se mohl vyměnit s jiným  sportovcem. „Byl to kluk, se kterým sem byl na pokoji a měl jsem mu říct, že na paraolympiádu nepojede a že místo něj jedu já. Tak jsem to odmítl a jsem na to hrdý,” říká atlet a dodává, že dotyčný sportovec skončil čtvrtý, což je obrovský úspěch. „Mrzí mě to, že jsem tam nejel, protože paraolympiáda v Londýně byla poslední, kde byla moje disciplína disk. Pak přišla úsporná opatření, která trvají dodnes.” Podcast Trefa do Černé(ho) můžete slyšet na platformě Youradio Talk. 

Životní styl - další články