Vyhledávání
Zavřít
Buď kočka, nebo já! Jak to dopadne, když se spolu nový přítel a kocour nesnesou?
Ilustrační foto. (Zdroj: Shutterstock)
Tento příběh není ojedinělý. Občas se zkrátka stane, že kočky špatně nesou jakoukoliv změnu v domácnosti a vyrovnávají se s tím po svém. Když se váš nový partner zkrátka nesnese s vaší kočkou nebo kocourem a antipatie, které přerostou v nenávist, jsou vzájemné, nezbývá nic jiného, než že jeden musí z kola ven. Ale který?
Když si slečna Aneta, hlavní hrdinka tohoto příběhu, se svým přítelem pořídili koťátko kocourka Luiho, fungovali několik let jako šťastná rodinka. Kocour byl dokonalým mazlíčkem a všichni tři se měli opravdu rádi. Jenže, jak už to tak v životě bývá, láska mezi slečnou Anetou a jejím přítelem vyprchala a šli od sebe. Lui zůstal s ní, a tak si spolu dalších pár let spokojeně žili ve dvou.
Lui ji vítal vždy, když se vracela domů, předl, když jí ležel na klíně, zachraňoval ji před pavouky, kterých se bála a spal s ní v posteli. Když se slečna Aneta znovu zamilovala a občas svého přítele Martina přivedla domů, nebylo zvláštní, že se Lui schovával pod postelí a k novému příteli se nechtěl přiblížit. Vždycky byl celkem plachý a chvíli trvalo, než se nechal od cizího člověka pohladit. “Neboj se, on si na tebe zvykne,” ujišťovala jak Martina, tak Luiho.
Měsíce absolutní zamilovanosti plynuly a nastal čas, aby se slečna Aneta s přítelem Martinem sestěhovali. Našli si krásný byt s velkými okny, kde se jistě bude Luimu moc líbit. Samozřejmě byl ze začátku neustále zalezlý a vyplašený, ale to je normální, když musí kočka změnit svůj domov, na kterém zpravidla lpí. “Neboj se, on si zvykne,” ujišťovala neustále přítele Martina, když se k němu Lui stále nechtěl ani přiblížit, natož ho přijmout za svého pána anebo alespoň za svého spolubydlícího. “On si musí zvyknout,” opakovala stále dokola a tím se snažila přesvědčit i sebe, že bude brzy vše v pořádku a její milovaný Lui bude zase tím spokojeným a mazlivým kocourkem jako dřív. Jenže už tomu bylo několik měsíců a Lui byl čím dál tím nervóznější a začal dělat typické kočičí naschvály, které nikdy před tím nedělal. Ze své boudičky vylézal jen, když přítel Martin nebyl doma a zkrátka nebyl ve své kůži.
Slečna Aneta si stále snažila namluvit, že je to jen přechodná fáze kvůli stěhování a novému mužskému elementu v domácnosti. Jednoho dne ji ale přítel Martin musel říct krutou pravdu. “Nefunguje to! Když nejsi doma, dělá mi ještě větší naschvály, syčí na mě, kdykoliv jen projdu kolem. Když mu dám pamlsek, vyplivne ho a uteče pryč. Už to takhle dál nejde. Když přicházím domů, už jsem automaticky naštvaný a otrávený, že tam bude kocour, který mě nesnáší a já už nesnáším jeho. Nechci se takhle cítit u sebe doma,” řekl jí upřímně, zatímco ona se slzami v očích zoufale přemýšlela, jak tuhle situaci vyřešit. “Dej tomu poslední šanci. Pozvu k nám domů kočičí terapeutku. Třeba nám poradí, co můžeme dělat,” prosila ho v zoufalství. S jejím návrhem souhlasil, ačkoliv věděl, že to k ničemu nebude. Nemohl jí ale brát poslední naději.
Když kočičí terapeutka dorazila a zmapovala situaci, vzájemné vztahy a vybavení bytu, usoudila, že interiér vůbec neodpovídá kočičím potřebám. Měly by být všude škrabadla, cestičky, skrýše… “Nikdy takové věci Lui neměl, a přesto to býval spokojený kocourek,” pomyslela si slečna Aneta a ani ona nehodlala udělat ze svého bytu kočičí království, kde přežívají lidé jen jako poddaní. Nicméně pár rad, které jim dala ohledně toho, jak s ním má přítel Martin jednat, a jak si k sobě najít vzájemně cestu. Když se však podívala s nadějí na přítele Martina, viděla na něm, že uvnitř zuří a nemá rozhodně v plánu žádnou její radu akceptovat. Jako vesnický kluk, který vyrůstal na statku, měl na výchovu domácích mazlíčků úplně odlišný pohled než celoživotní kočičí mamina, která jim je ochotná obětovat celý svůj život.
Když terapeutka odešla, šel tuto návštěvu přítel Martin asi na hodinu rozdýchat ven a nechal slečnu Anetu v nejistotě a nervech, co se bude dít dál, samotnou doma. Když se vrátil, dal jasné ultimátum. “Buď kocour, nebo já.”
Slečna Aneta propukla v pochopitelný srdcervoucí pláč. Co má dělat? Co vůbec může dělat? Má vůbec na vybranou? Je pravda, že ani jeden nebyl šťastný a spokojený a ona sama mezi nimi nešťastně lítala od jednoho k druhému. I Luimu bude lépe jinde. Ale kde? Co by s ním měla udělat? A to už ho nikdy neuvidí? To přece nejde! Snažila se se svým zlomeným srdcem přemýšlet racionálně a učinit to nejsprávnější rozhodnutí. Najednou jí to napadlo. Její nejlepší kamarádka Míša měla Luiho už několikrát na hlídání a měli se velice rádi. Dokonce i Míši přítel měl Luioho moc rád a Lui si s ním rád hrál.
Po několika hodinách přemýšlení, pláče a domlouvání bylo rozhodnuto. Lui se stěhoval do nového a šťastnějšího domova. On byl šťastnější, přítel Martin byl šťastnější, jen ona potřebovala čas, aby se se vším srovnala.
Nakonec se smířila s tím, že vše dopadlo tak, jak mělo. Snad svého rozhodnutí nechat si chlapa, a ne kočku nebude jednou litovat.