Vyhledávání
Zavřít
Kde se vzala symbolika čísla 666? Historie vás možná překvapí
Zdroj. Shutterstock
Číslice 666 budí v lidské společnosti vášně již od dob sepsání biblické knihy Zjevení (někdy mezi 70 - 95 n. l., pozn. red.). Každý pověrčivý člověk vám poví, že toto číslo nic dobrého nevěstí. Věřící si ho spojují přímo s ďáblem, leckterý rebel si ho nechá vytetovat či vyšít na bundu. Kde se ale vlastně vzalo?
Na číslo narazíme poprvé v knize Zjevení svatého Jana, poslední knize biblického Nového zákona. “A nutí všechny, malé i veliké, bohaté i chudé, svobodné i otroky, aby měli na pravé ruce nebo na čele cejch, aby nemohl kupovat ani prodávat, kdo není označen jménem té šelmy nebo číslicí jejího jména. To je třeba pochopit: kdo má rozum, ať sečte číslice té šelmy. To číslo označuje člověka, a je to číslo šest set šedesát šest,” píše se ve 13. kapitole.
Křesťané si text vykládají tak, že onou šelmou i člověkem je sám ďábel. Skutečnost však může být podstatně méně mystická. Dnešní vědci a badatelé se totiž shodují, že pravděpodobně jde o skutečnou historickou postavu. A neměl by jí být nikdo jiný, než nechvalně proslulý římský císař Nero (37 – 68 n. l., pozn. red.).
V antické hebrejštině a helénistické řečtině, kterou byl Nový zákon sepsán, se totiž číslice píší písmeny. Každé slovo tak má vlastní číselnou hodnotu a jejím použitím jde také snadno šifrovat některé termíny, které pisatel nechce použít přímo. Právě jméno děsivého císaře by mohlo být jedním z nich.
Pokud se sečte číselná hodnota hlásek v hebrejském zápisu Neronova jména, dostaneme přesně 666. Nero by přitom mohl pro tehdejší křesťany skutečně představovat zlo samo, protože se do historie zapsal jejich krvavým pronásledováním. Jeho pověsti však nepřidává ani vražda jeho vlastní matky Agrippiny, manželky Octavie, adoptivního bratra Britannika či vychovatele, slavného filosofa Senecy.
Právě v době vzniku klíčové pasáže by přitom mohl křesťany děsit i jeho metaforický návrat. Na římský trůn totiž v roce 86 po několika uvědomělých vladařích usedl císař Domitianus (51 – 96 n. l., pozn. red.), který k Neronovu sadismu neměl vůbec daleko. Dnešní metalisté tak často místo vzývání satanáše jen nevědomky uctívají památku dva tisíce let mrtvého tyrana.