Vyhledávání
Zavřít
Martin Leták: Chci být slavný, abych ukázal namyšleným idiotům, co jim stoupla sláva do hlavy, že to jde i jinak
Martin Leták (Foto: Frekvence 1)
Herec Martin Leták září v nové české komedii Pánský klub, ve které coby jeden z mužů závislých na sexu předvedl svůj komediální talent. Je jasné, že o něm ještě uslyšíme. Ačkoliv se jedná o jeho filmový debut, na jevišti Divadla Na Jezerce je jako doma.
S Martinem jsme se potkali jednoho slunného odpoledne na zahrádce a nad dobrým vínem jsme poklábosili o začátku jeho herecké kariéry, o natáčení filmu Pánský klub, o závislosti na sexu nebo taky o tom, čeho si na něm jeho přátelé nejvíc váží. Jeho neotřelý a jedinečný styl humoru vás po chvilce povídání si s ním dostane do tak dobré nálady, že téměř zapomenete na čas. Slzy upřímného smíchu mě provázely po celý rozhovor.
Divadlo Na Jezerce berete jako svou domovskou scénu a právě tam vznikla divadelní hra Pánský klub, ve které také hrajete postavu ajťáka Martina. Jak jste se k této roli dostal?
Jednoho dne mi napsal autor a režisér Pánského klubu Matěj Balcar, se kterým se znám už dlouho. Bylo to asi půl roku před tím, než se mělo začít zkoušet a řekl mi, že by měl pro mě nejspíš hru v Divadle Na Jezerce. Já měl v té době zrovna celkem krizi, že jsme nevěděl, co se sebou, takže tahle nabídka, na kterou jsem samozřejmě kývnul, byla pro mě jako zázrak. Dlouho se tedy rozhodovalo, zda to budu hrát skutečně já, nebo někdo slavnější, ale nakonec si mě Matěj uhájil.
Jak vás herci z Jezerky mezi sebe přijali?
Přijali mě skvěle, ale Zdeněk Žák, který v Pánském klubu hraje postavu starého rockera, měl se mnou ze začátku trochu problém. Já se dozvěděl, že si tak pokoutně zjišťuje odkud jsem a zda mám vůbec právo tam mezi nimi být, což pro mě byla celkem nepříjemná situace, protože jsem si přesně tuhle otázku začal klást taky. Nicméně mě to donutilo se obhájit. Ten den jsem se naučil komplet celý text všech postav, a když jsem pak na zkoušce všem nahazoval (napovídal jim jejich text, pozn. red.), změnil na mě názor. No a když jsem párkrát nahodil i jemu, zjistili jsme, že jsme kamarádi. Všichni jsme tam skvělí kamarádi. Nikdy jsem tam s nikým neměl problém, ani tohle se nedalo považovat za problém.
Celý příběh je o mužích, kteří jsou závislí na sexu a mají rádi ženy víc, než by měli. Vaše postava ajťáka Martina je jedním z nich. Vnímáte nějakou spojitost mezi ním a Vámi? I kdybyste si měl třeba vzpomenout na vaše středoškolská léta.
Asi ne úplně v přístupu k holkám, ale určitě v tom, že jsem si dřív, stejně jako postava Martina, hrál na frajera a přitom jsem si byl sebou dost nejistý. Tohle je náš hlavní společný rys. Co se týče holek, tak já si ani nepamatuji, jak jsem to tenkrát dělal. Já byl od celkem nízkého věku v dlouhodobém vztahu, takže jsem to nedělal asi nijak.
Jak byste vy definoval závislost na sexu? Kdy by se s tím mělo začít něco dělat?
Pokud má člověk v sobě nějakou sebereflexi, tak ho to napadne ve chvíli, kdy tahle jeho aktivita začne ubližovat lidem okolo něj. To je podle mě stejné s každou závislostí. Může jít taky o případ, kdy tím neubližuje ostatním, ale začne tím ubližovat sám sobě. Když na sex myslí tak často, že není schopný ničeho jiného. To se třeba mně nikdy nestalo, abych na sex myslel tak intenzivně, abych nebyl schopný dělat to, co dělám.
Znáte někoho ve svém okolí, o kom byste řekl, že by mohl být závislý na sexu?
Možná trošku ano, ale nemůžu říct kdo. Ale znám někoho, komu to komplikuje život.
Jak jste si natáčení filmu Pánský klub užil?
To jsem si užil extrémně moc. Hodně jsem se k tomu upínal. Zrovna končila jedna z těch prvních vln covidu a po jaře, když bylo vše zavřené, jsem v hlavě neměl nic jiného než natáčení. Těšil jsem se na to jak malý kluk a nemohl jsem dospat. Měli jsme na natáčení snad jen 21 dnů, což je strašně málo, takže to bylo náročné, ale bylo to boží. Se všemi těmi lidmi, které jsem znal, nebo je tam poznal, to bylo moc fajn. Užili jsme si spoustu srandy. Nikdy na to nezapomenu a nevím, jestli ještě někdy něco takového zažiju. Tohle byli pankáči, kámoši a skvělý kolektiv.
Premiéra filmu se blíží. Koho si s sebou vezmete jako doprovod?
Na premiéru se moc těším a vím, že se potom hrozně opiju. To bude můj den. Co se stane pak ten večer, je mi jedno. Můj doprovod bude můj nejlepší kamarád, který je jak můj brácha. Vzhledem k tomu, že jsme momentálně oba nezadaní, tak jsme si řekli, že si z toho uděláme pánskou jízdu. Nevím, kdo koho pak potáhne domů… pravděpodobně my oba Jirku Mádla… ale bude to fajn. Vůbec jsem se nemusel rozmýšlet, koho s sebou vezmu. V době, kdy jsme točili, jsem měl ještě přítelkyni a už tehdy jsem přemýšlel, jak jí řeknu, že na premiéru nevezmu jí, ale jeho.
Na rozdíl od divadelního obsazení se do toho filmového přeobsadilo pár herců, samozřejmě právě kvůli známějším jménům, ať už Jiří Mádl nebo například Bolek Polívka, která jsou pro úspěch filmu nezbytná. Vy jste však byl do filmu obsazen. Čím si myslíte, že to je?
Opět za tohle patří velké díky Matějovi Balcarovi (autor a režisér). On je můj umělecký stvořitel. Dostal mě do téhle hry i do filmu. Moc si cením toho, že si za mnou stojí. Mluvilo se o přeobsazení více rolí a samozřejmě i o té mojí ajťáka Martina. Matěj mi vždy jen nahlásil, o kom uvažují, že by mě nahradil, ale on všechny návrhy smetl ze stolu. Bylo to napínavé, ale nakonec jsem dostal smlouvu, kterou jsem podepsal a měl jsem velkou radost. Aby neznámý kluk dostal takovou roli ve filmu, se opravdu moc nestává. Vlastně vůbec.
Já si dovolila obepsat pár vašich kamarádů, abych se jich zeptala, pro jakou vlastnost si vás váží a mají vás rádi. Co byste si tipnul, že říkali?
Ať už to řekli jakkoliv, patrně mě mají rádi, protože mám nadhled a umím být v pohodě. Málo co hrotím. A taky možná, že dokážu být vtipný společník a jsou se mnou rádi, protože je se mnou sranda. To si myslím, že jsou moje přednosti. Nic jiného mě asi nenapadá.
Tak mezi nejčastějšími odpověďmi bylo: zábavný, lidský, srandovní, vtipný, upřímný, loajální, se skvělým smyslem pro humor, když trpíte, nechcete s tím obtěžovat okolí, máte potřebu obdivu a pozornosti a umíte udržet tajemství a zároveň jste trochu drbna.
Tak tohle si vystřihnu, zarámuju a až po mně někdo bude chtít moji charakteristiku, tak mu přesně tohle pošlu. Myslím, že je to přesná definice mojí osobnosti. Zaujala mě tam vlastnost trpiče, co svým trápením nechce obtěžovat ostatní. Dřív, když jsem chtěl být zajímavý, všem jsem ukazoval, jak strašně trpím. Jakmile se mě někdo zeptal, jak se mám, hned jsme vypálil, co všechno mě trápí a souží. Jenže ono to všechny štvalo a neměli mě pak rádi. Nechápal jsem to, vždyť já tak trpím a oni mě nemají rádi. Pak jsem tedy pochopil, že tudy cesta nevede a začal jsem víc sázet na tu svou srandovní stránku. Která mi taky zajistila víc holek.
Myslíte, že se člověk může naučit být vtipný?
Když vám dva různí lidé řeknou jednu věc, od jednoho pak ležíte na zemi a brečíte smíchy a druhému byste dali nejradši pár facek. Buď to člověk má, nebo ne. Spíš by mě zajímalo, zda tuhle vlastnost může člověk ztratit. Kolikrát se ptám sám sebe, jestli nejsem rok od roku míň a míň vtipný. Jestli už to není jen nějaká trapná posmrtná křeč.
Jak vy jste se vlastně k herectví dostal?
Já jsem studoval na DAMU obor dramatická výchova, ale zdrhnul jsem před státnicemi. Jít na DAMU na činoherní herectví jsem nikdy nezkoušel, protože mě to ani nikdy nenapadlo. Chtěl jsem být vždycky pedagog. Už od 13 let jsem chtěl být učitel, ale měl jsem vždy rád divadlo a herectví. Obor dramatická výchova mi nabízela spojení těchto dvou profesí. Jenže jsem brzy zjistil, že to není nic pro mě a utekl jsem do divadla.
Co vás tolik lákalo na tom stát se učitelem?
To samé, co na herectví. I když jsem introvert a jsem rád sám, mám zároveň rád být mezi lidmi a především být středem pozornosti. Učitel je vlastně herec. Člověk musí umět improvizovat, musí umět zaujmout svým vystupováním, a pokud jste charismatický učitel, máte úspěch. Taky jsem to chtěl dělat trochu na truc všem učitelům, kteří neuměli být v pohodě a měli špatný přístup k žákům a byli zbytečně přísní, protože nevěděli, jak jinak na to. Právě z toho důvodu chci být slavný. Chci všem hercům, kterým jakmile vlezla sláva do hlavy, stali se z nich namyšlení idioti, ukázat, že i když jsem slavný, můžu být normální. Chci všem v té branži ukázat, že se to dá dělat s lidským přístupem.
Od roku 2014 jste členem sboru v Divadle na Vinohradech. Jak jste se tam dostal?
Zase přes přes někoho, ostatně asi tak jako každý. Herec a dabér, který právě na Vinohradech hraje, mi zavolal, že shánějí lidi do nového představení a skoro jsem měl pocit, jakoby se mi za tu nabídku omlouval, že je to pod úroveň. Já byl ale v té době takový yesman – na všechno jsem říkal ano. Byl to dobrý tah, protože mi to otevřelo spoustu dveří. Divadlo na Vinohradech mi rozšířilo obzory a ponětí o divadle neuvěřitelným způsobem. Když jsem šel první den konkurz a procházel jsem kolem jeviště, kde zrovna probíhalo představení, kde hrál Václav Vydra, Kateřina Brožová… a na mě najednou vyskočily světla, obrovské dekorace, kulisy, herci, které jsem znal z televize… tak jsem si řekl, že tady končí sranda. Znervózněl jsem a začal jim zpívat jemným hláskem O hřebíčku zahradnický. Tak na mě koukali jak na blázna, ale nakonec to dopadlo dobře. Začali jsme zkoušet na tom velkém jevišti s Dagmar Havlovou a já byl plný dojmů a úplně u vytržení. Takže moje jedna z největších divadelních škol byl právě sbor v Divadle na Vinohradech.