Přenosilová v začátcích hudební kariéry mimo jiné zpívala se skupinou Olympic a už v 16 letech v roce 1964 získala úspěch s českou verzi písničky I’m Sorry z repertoáru Brendy Leeové, nazvanou textařem Jiřím Štaidlem Roň slzy. Následovaly hity jako Boty proti lásce, Tak prázdná, Loutka na provázku či Sklípek, v nichž vynikl její dravý a syrový pěvecký projev. “Otec chtěl mít kluka a podle toho mě vychovával. Nehrála jsem si s panenkami a za maminkou chodili rodiče, abych netřískala jejich děti,” vzpomínala v minulosti Přenosilová v rozhovoru pro ČTK.
Už záhy po úspěšných hudebních začátcích zasáhla do jejího života okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Přenosilová podepsala v červnu 1968 dokument Dva tisíce slov, ale v srpnu téhož roku místo demokratičtějších poměrů, k nimž manifest vyzýval, začala invaze sovětských vojsk. Jen šest dní poté Přenosilová odešla do emigrace. “V jedenadvaceti neuvažujete. Nemyslela jsem na to, že už si třeba nezazpívám. Byl to pud sebezáchovy,” uvedla před lety. Zamířila do Rakouska, ale nakonec se usadila v Mnichově. Pracovala jako letištní pozemní stevardka a v zahraničí vystoupila už jen na několika koncertech pod jménem Silová.
Od roku 1987 začala spolupracovat s rádiem Svobodná Evropa, kde se částečně vrátila k hudbě. “Dělala hudební pořady ve Svobodné Evropě, kde to nebylo úplně typické,” řekl dnes ČTK Kubičko. V rádiu spolupracovala například s písničkářem Karlem Krylem, který také žil v emigraci, a s redaktorkou Rozinou Jadrnou-Pokornou. “Bylo to vlastně takové hudební odpoledne. Potom s Martinem Schulzem založili pořad, který se jmenoval PAST – Politický a společenský týdeník,” doplnil. Po konci totality se v roce 1994 Přenosilová natrvalo vrátila do Prahy.