Vyhledávání
Byl Dubček hrdina? Podle německé historičky zabránil krveprolití
Poslanec FS ČSFR Alexander Dubček na tiskovce představitelů politických stran k státoprávnímu uspořádání republiky, která se konala v hotelu Voroněž v Brně.
Alexander Dubček nebyl zbabělcem, ale hrdinou, je přesvědčena německá historička Susanne Schattenbergová. Rozhodnutí někdejšího prvního tajemníka ÚV KSČ podepsat v srpnu 1968 po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy moskevský protokol bylo podle ní vedeno snahou zabránit rozsáhlému krveprolití.
“Upřímně řečeno ho vidím jako hrdinu. Myslím, že i v Německu obecně je vnímán jednoznačně ve velmi pozitivním světle,” řekla v rozhovoru s ČTK Schattenbergová. “Myslím, že jeho rozhodnutí nepostavit se do role mučedníka, ale souhlasit s tím (podpisem protokolu), bylo asi správné, protože mu bylo jasné, že jinak tanky v Praze způsobí ještě něco úplně jiného,” uvedla historička, která při univerzitě v Brémách vede institut zabývající se dějinami střední a východní Evropy.
Její pohled je diametrálně odlišný od hodnocení českého prezidenta Miloše Zemana, podle něhož patřil Dubček mezi politickou elitu, která se po okupaci Československa “podělala hrůzou”. “V Moskvě si naši tehdejší vedoucí představitelé mohli rovněž vybrat mezi dvěma věcmi. Ztrátou cti a ztrátou funkcí, ztratili čest a během několika měsíců ztratili i ty funkce,” řekl Zeman na adresu tehdejších politiků v roce 2015.
Opakovaně ale ocenil Františka Kriegela, který jako jediný nepodepsal moskevský protokol obsahující mimo jiné seznam opatření, která měla po okupaci vést k “upevnění a obraně socialismu”.
Německá expertka Schattenbergová má za to, že Dubčeka není možné považovat za zbabělce, byť pro někoho může být jednoduché z dnešního pohledu takový soud učinit. “Ale tehdy, v té situaci říci nejprve (sovětskému vůdci Leonidu) Brežněvovi, že to nepodepíšete, bylo velmi odvážné,” poznamenala k vyjednávání v Moskvě ve dnech 23. až 26. srpna 1968.
Nakonec ale podle ní československé delegaci bylo jasné, že kromě drobných změn v textu ničeho víc nedosáhne. Sovětský premiér Alexej Kosygin dal tehdy jasně najevo, že jsou dvě alternativy – buď válka, nebo dohoda. “Většina to podepsala s vědomím, že tím zabrání krveprolití a že to je maximum, čeho v dané situaci mohou dosáhnout,”míní Schattenbergová.
Připomíná také, že to nebylo jediné jednání se sovětskou stranou, kde se Dubček a další politici snažili bránit Československo. Například na schůzce šesti zemí Varšavské smlouvy (Bulharska, Maďarska, Polska, NDR, Československa a Sovětského svazu) 3. srpna v Bratislavě se jim podařilo prosadit formulaci, že se spolupráce bude uskutečňovat na principech “suverenity a národní nezávislosti a územní nedotknutelnosti”.
“Vlastně to byl úspěch, protože všichni jsou poté šťastní. Existuje fotka, jak Brežněv a Dubček radostně pozvedávají sklenici vína a oba si myslí, že svět je znova v pořádku. Ale oba ten dokument interpretují úplně jinak,” vysvětlila historička, podle níž se to jasně ukázalo v noci na 21. srpna.
Ve spolkové republice, která v roce 1968 také procházela bouřlivým obdobím, měli podle Schattenbergové Dubček a jeho snahy o otevření společnosti velké sympatie veřejnosti. Dění druhé poloviny srpna v Československu proto odpovídalo typické západoněmecké představě o východním bloku. “Potvrdilo to vlastně ten černobílý obrázek, co tu lidi měli, – na jedné straně Čechoslováci milující svobodu a na druhé zlí Rusové,” dodala.
Zdroj: ČTK