Vyhledávání
Zvířecí senzibilové se snaží zjistit, co si psi a koně myslí
Ilustrační foto. (Zdroj: Shutterstcok)
Jednou nebo dvakrát ročně navštíví Terri O'Harová ranč v Littletonu v Coloradu, aby si promluvila se zvířaty. Prochází stájemi, vmísí se do stáda a posedí chvíli s drůbeží. Říká, že přitom nasává telepatické obrazy, které odhalují vnitřní myšlenky zvířat, ať už se týkají všedních věcí nebo hlubokých pocitů, napsal zpravodajský server The Wall Street Journal.
Zvířata se ráda svěřují
Během typické návštěvy O’Harová zjistí třeba to, že valach má strach, když se mu lidé během krmení nebezpečně pletou pod nohama. Volka z plemene miniaturního skotu štve, že vepř má svou prasnici, ale on svou kravku nemá. Alpaky prozradí, že dobrovolní pomocníci na ranči se rozdělují na partičky, a slepice si stěžují, že je kohout tyran.
Majitelka ranče Bernadette Spillaneová bere tyto zprávy v úvahu při správě svých pozemků s plochou 21 a půl hektaru. Ranč slouží jako útulek pro zachráněné koně a podle Spillaneové se během návštěv O’Harové sami sbíhají, aby se jí svěřili se svým břemenem.
“Měli jsme tu koně, u kterých jsme si ani neuvědomovali, že by mohli mít nějaký problém,” říká pětašedesátiletá Spillaneová. “Anebo vědí o problémech, které mají jiní koně a chtějí o nich mluvit.”
Zájem o zvířecí senzibily je obrovský
Lidé se dlouho snaží o komunikaci se svými milovanými mazlíčky. A někteří jsou ochotní odložit pochyby stranou a obrátit se na služby “zvířecích komunikátorů“, kterým se někdy říká zvířecí senzibilové, aby se dozvěděli, co se jejich Alíkovi nebo Mindě honí hlavou.
O’Harová, která žije v oregonském městě Eugene, má diář naplněný na tři týdny dopředu a mezi její klienty patří více než 10.000 zvířat. Minulý měsíc například musela sdělit jisté ženě nepříjemnou zprávu, že by rodinný pes po rozvodu raději žil s jejím bývalým mužem. Pořádala už také telepatické seance s morčaty. “Obecně vzato toho mají mnohem méně co sdělit,” poznamenala.
Teri dar rozvíjí od dětství
Jednašedesátiletá O’Harová prý začala slyšet zvířata už jako malá. “Slyšela jsem je způsobem, který nezahrnuje uši. Slyšela jsem je ve svém srdci,” říká. Nejprve pořádala seance s mazlíčky svých přátel, ale trvalo jí několik let, než se z toho stala její kariéra. “Byla jsem hodně plachá. Svým způsobem jsem se za to styděla. Ale čím víc jsem se tomu věnovala, tím víc jsem si uvědomovala, že je to něco jako poslání,” dodala.
Stejně jako O’Harová i další zvířecí komunikátorka Anna Twinneyová pořádá většinu svých seancí po telefonu s pomocí fotografie daného zvířete. Tímto způsobem už například “mluvila” s koňmi v Dubaji ze svého domu v Severní Karolíně. Osobně pak například uspořádala seanci s lenochody v Kostarice – a její závěr? Mluví podstatně rychleji, než se pohybují.
Padesátiletá Twinneyová se narodila v Británii, kde pracovala jako policistka vyšetřující případy znásilnění a zneužívání dětí. Trvalý pobyt v USA získala díky své schopnosti zaříkávání koní, které sama popisuje jako techniku úpravy chování zvířete s pomocí dotyku. Používá také telepatii, kdy prý kolem ní myšlenky zvířat plynou jako barevný němý film.
“Díky telepatii můžete zjistit, co kůň potřebuje, aby se cítil v bezpečí,” říká Twinneyová. To byl také případ španělského mustanga, který vyrostl na ranči s rozlohou téměř 3000 hektarů ve Wyomingu. Když se dostal na ranč Bernadette Spillaneové, byl tak divoký, že mu nemohli dát ani ohlávku. Twinneyová zjistila, že kůň chce do jiné ohrady – a to ho podle Spillaneové uklidnilo.
Veřejnost senzibilům nevěří
Mnozí ke zvířecím senzibilům přistupují se značnou skepsí – ovšem některé se podaří přesvědčit. Jako univerzitního studenta Kylea Huwaldta, jehož otec využíval pravidelně služby O’Hareové pro komunikaci s rodinnými psy. Nepřipadalo mu možné, jak by se někdo mohl spojit se psem přes tři státy jen s pomocí fotografie.
Pak zemřel Muddy, jeden z milovaných psů jeho otce, a O’Harová mu sdělila, že si přeje, aby byl jeho popel rozprášen v horách, které jsou vidět ze zahrady. Huwaldt si byl jistý, že z Muddyho nejoblíbenějšího místa na zahradě není na hory vidět.
Aby se přesvědčil, sedl si na bobek, aby docílil psího úhlu pohledu – a mezi stromy zahlédl vrcholky hor. “A pak jsem tomu uvěřil. Neexistuje způsob, jak by si tohle mohla vymyslet nebo to vědět,” dodal Huwaldt.