Před sto lety se Švejk jako “úřední blb” rozhodl čelit válečné mašinerii

Josef Švejk, hrdina satirického a protiválečného románu Jaroslava Haška, je světově známou postavou. Příběhy zdánlivě prostoduchého člověka, který se po svém vyrovnává s chaosem a necitelností válečné doby, byly přeloženy do téměř 60 jazyků a patří k nejčtenějším dílům české literatury. První díl Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války vyšel před 100 lety, 14. března 1921.

Hrdina se ale objevil již v Haškových dřívějších povídkách. Čtyřdílnou sérii není snadné žánrově zařadit. Nejedná se jen o humoristický román, Švejk je zároveň satirou líčící s pomocí karikatur, podivných figurek (nadporučík Lukáš, feldkurát Katz či poručík Dub) a neobvyklých situací žalostné poměry v rozkládajícím se Rakousku-Uhersku. Čtenáři mají v paměti slavné hlášky jako: “Tak nám zabili Ferdinanda“, “Poslušně hlásím, pane obrlajtnant …“, “Ty mne ještě neznáš, ale až mne poznáš, já tě přinutím až k pláči“.

Hašek se inspiroval životem

Hašek, který do svého nejslavnějšího díla promítl zážitky z krátkého, ale pestrého života, využil i žánr grotesky a frašky. Volil také jednoduché a srozumitelné výrazy, psal jazykem člověka z lidu a vše směřoval k zesměšnění nesmyslného válčení a starého řádu. Román o Švejkovi má čtyři díly: V zázemí (1921), Na frontě (1922), Slavný výprask (1922) a Pokračování slavného výprasku (1923), které vážně nemocný Hašek již nestihl dokončit, neboť v 39 letech zemřel.

První vydání nedokončeného dílu vyšlo s pokračováním humoristy Karla Vaňka, který poté napsal ještě díl pátý a šestý (Švejk v zajetí a Švejk v revoluci). Od komunistického převratu v roce 1948 až do roku 1991 nebylo toto pokračování vydáváno s tím, že bylo údajně plné sprostoty, hulvátství a nenávisti k lidem. Pravým důvodem byl však zřejmě fakt, že Vaněk bez příkras vylíčil mentalitu obyčejného vojáka a také nelichotivě popsal ruskou společnost.

Švejk ze začátku nebodoval

Přijetí Švejka bylo zpočátku rozporuplné – vycházel v sešitech, byla to lidová četba a tradiční kritika ji odmítala. První, kdo román přijal, byl Ivan Olbracht. Líbil se bratřím Čapkům, s výhradami ho vzal i F. X. Šalda. Hlavními kritiky byli Jaroslav Durych nebo Viktor Dyk. Ve 30. letech se o Švejka bojovalo a vyšla řada polemik. Kritikům vadily hlavně vulgarismy a přílišná lidovost. Zastánci jej naopak srovnávali s moudrými blázny, například s Donem Quijotem.

Spisovatel Luboš Merhaut, který napsal třeba Čtení o Jaroslavu Haškovi, k tomu řekl: “Švejk byl zprvu považován převážně za laciné a okrajové dílko, byl čten spíše jako dobový dokument, méně jako literární text; k jeho průniku do vyšších pater české literatury docházelo poměrně pomalu.” Proslavení Švejka podle něj hodně pomohl úspěch německého překladu i dramatizace ve 20. letech.

Spisovatel Ivan Olbracht již před 100 lety napsal, že Švejk je “geniální idiot“, a též současná spisovatelka Petra Hůlová míní, že “podstatou Švejkova charismatu je napětí mezi genialitou a idiocií“. V roce 2018 se dílo stalo knihou století v cenách Magnesia Litera.

Román je neodmyslitelně spjat s ilustracemi Haškova přítele, malíře Josefa Lady. Švejk se také několikrát ocitl na filmovém plátně a divadelních prknech. Již klasikou je dnes dvoudílný snímek Karla Steklého z roku 1956, v němž hlavní postavu ztvárnil Rudolf Hrušínský. Prvním Švejkem se v roce 1926 stal v černobílém němém filmu Karel Noll. Půvabnou loutkovou verzi s vyprávěním Jana Wericha pak v roce 1954 natočil Jiří Trnka.

Švejk v britském časopise

Švejk, který se poprvé objevil již v roce 1912 v Haškově knize Dobrý voják Švejk a jiné podivné historky, se dostal i do medicínských příruček. V roce 2001 popsali lékaři v časopise britské Královské lékařské společnosti instrumentální psychózu neboli Švejkův syndrom. Jedná se o stav, kdy se někdo tváří jako blázen, ale nikoli proto, aby získal nějaké konkrétní výhody. O Švejkovi se píší studie, jeho tvář se maluje do vývěsních štítů hospod. V srpnu 2014 mu byla v jihočeské Putimi odhalena první velká socha v ČR, další v květnu 2017 v Kralupech nad Vltavou, v zahraničí má Švejk sochy například na Slovensku, v Polsku, na Ukrajině nebo v Rusku.

Haškův život

Jaroslav Hašek (1883-1923) byl skvělým literátem, ale i bohémem, anarchistou, neklidným tulákem a věčným mystifikátorem. Kromě Švejka je autorem stovek humoristických povídek a dalších, byť pozapomenutých textů. Nezabýval se jen literaturou, v roce 1911 se svými přáteli založil recesistickou Stranu mírného pokroku v mezích zákona, v níž zesměšňoval volební poměry a stranický boj. Začátkem roku 1915 narukoval do armády a už v září byl v ruském zajetí.

Vstoupil do československých legií, ale po četných sporech s jejich vedením se v roce 1918 přidal k Rudé armádě. Stal se členem bolševické strany, politickým pracovníkem a dotáhl to až na pomocníka velitele města Bugulma. Dva roky po skončení války se Hašek vypravil zpět do Čech. Přivedl si s sebou i novou ženu Alexandru (Šuru), aniž se ovšem předtím rozvedl. Podle pamětníků zvážněl a zatrpkl. Vrátil se k bohémskému způsobu života a především však psal.

Zábava - další články