Filip Renč: Seriály jsou někdy tovární výroba, není tam čas na nic. Snažíme se to dělat jinak

Platí za osvědčeného a zkušeného režiséra, který se nebojí různých žánrů a témat. Filip Renč se nyní pustil do psychothillerovýho seriálu. Proč má tento žánr rád? A udělal by něco jinak se snímkem Rekviem pro panenku? Režisér byl hostem podcastu Mezi čtyřma očima u Heleny Šulcové, který si můžete poslechnout na platformě Youradio Talk.

Za sebou má takové filmy jako jsou Rebelove, Lída Baarová, Zoufalé ženy dělají zoufalé věci, Requiem pro panenku nebo Román pro ženy. Nyní se režisér Filip Renč pouští do psychothrillerového seriálu Ďáblovo rogalo. „Napsali jsme ho s Richardem Bergmanem a řekli jsme si, že je to určitá díra na televizním trhu, protože se většinou točí kriminálky podle skutečných událostí. Snad v každém seriálu jsou ti samí herci a o napětí se jen mluví. Ďáblovo rogalo není typ seriálu, kde případ řeší policista nebo oddělí, ale případ se odehrává uvnitř hlavy hlavního představitele. Řeší si osobní problémy se svým okolí nebo vidí věci, kteří ostatní nevidí. V tom je to psychothiller a ne detektivka. Chceme navodit atmosféru, silný příběhy s málo herci, ale skvělými. Líbí se mi určité typy seriálů jako je třeba Dark nebo Kabinet kuriozit. Ďáblovo rogalo je pro mě takový filmový bonbónek,” popisuje nový počin Filip Renč.

Do seriálu obsadil herce jako je Igor Bareš, Zdeněk Vencl či Jiří Schmitzer. „Myslím, že jsem dal dohromady zajímavou partu. Jsem rád, že hlavní roli vzal Jiří Schmitzer, protože se mu do natáčení moc nechce, chce dělat věci, které se mu líbí, tak jsem ho musel přesvědčit, že to bude dobrý. Igor Bareš je jeho protihráč a doplňuje je Natálka Řehořová. Celé je to o nepovedeném výjezdu sanitky s lékařem za problémovým pacientem. Chceme navodit napínavou atmosféru a psychologický rozbor osobnosti, která je rozvrácená a zklamaná životem a cítí se, že jí bylo ublíženo, což je Jiří Schmitzer,” vypráví Renč. I když je ve filmové branži přes třicet let, přiznává, že každý rok dorůstá nová generace herců a hereček a že si občas nechá i poradit. „Rád kombinuji neznámý herce s těmi známými. Hodně mě překvapila Natálie Řehořová, která je zajímavý typ, je vyhraná z divadla, ale má i filmové cítění, které je jiné před kamerou a jiné na divadle.”

Člověk musí mít na filmařinu odvahu

Sám přiznává, že je ten typ režiséra, který ve scénáři škrtá. „Scénáristé ze mě mají radost, ale režijní vidění je jiné, než to teoretické u stolu. Režisér si k tomu vždycky musí udělat klíč, udělat si k tomu úpravy, jak potřebuje buď se scénáristy nebo pak s herci na place. Rád se podílím i jako spoluautor nebo jako autor sám na scénářích,” říká Renč s tím, že chce do televizní tvorby přinést něco nového. „Chceme se odlišit od nekonečných seriálů, ke kterým se určitá skupina pořád vrací. Seriály jsou někdy tovární výroba, není tam čas na nic. Jsou seriály, který se musí natočit a odvysílat, do toho bych nerad spadnul. Producenti mají ověřený i ze zahraniční, jaké žánry fungují. Často jsou to kopie ze zahraničí,” myslí si režisér, který sám má na kontě několik detektivních žánrů.

Přiznává, že mu docela sedí žánr psychothrilleru. „To byl už můj první film Requiem pro panenku. Přemýšlím, zda už bych se do příběhu o chovankách v ústavu dnes pustil a měl na to odvahu. Možná bych to dnes natočil ještě lépe, než před lety. Tak jak to vzniklo, tak to vzniklo a jsem s tím spokojený,” říká Renč, který snímek natočil v době, kdy mu bylo 24 let a byl ve třetím ročníku na FAMU. „Člověk musí mít na filmařinu odvahu a být trochu jako závodní kůň, který si jde za svým, mít trpělivost a vydržet období čekání na film. S každým snímkem má člověk nové zkušenosti a vždycky, když jdeš točit nový žánr, tak jdeš zase od znova. Já rád točím nové žánry, nechci se věnovat pořád stejnému stylu. Zkušenosti se hromadí a více o tom přemýšlím. Člověk se vyvíjí celý život a v každé dekádě můžeš natočit nový film s jiným úhlem pohledu,” popisuje svou režisérkou zkušenost Renč.

Udělat film je jako postavit dům

Nyní s Richardem Bergmanem spolupracují na úplně odlišném žánru, než je psychothiller. „Píšeme spolu pohádku, protože tu bych si chtěl také vyzkoušet. Nikdy jsem to nedělal a chtěl bych pro dceru jednou natočit pohádku. Se slovenskými kolegy dlouho připravujeme film podle knihy Ladislava Mňačka Jak chutná moc. Doufám, že se nám to někdy podaří zrealizovat, protože je to výborná látka. Trvá to dlouho, protože je hodně položek, co se musí dát dohromady. Film je něco jako když se staví dům,” směje se Renč. Podcast Mezi čtyřma očima si můžete poslechnout na platformě Youradio Talk.

Zábava - další články