Vyhledávání
Zavřít
Vladimír Dzuro: Materiální škody se napraví rychle, ale v myslích lidí válka přetrvává
Vladimír Dzuro. (Foto: Frekvence 1)
Nedokážeme si představit, že bychom někoho zavraždili, ale když uvidíte, jak vám někdo zabije manželku, znásilní dceru a zapálí dům, a pak dostanete do ruky kalašnikov, že půjdete zpátky a vyřídíte si to s nimi, těžko nyní můžete z gauče posoudit, jak byste se zachovali. Je to strašně těžké, říká bývalý kriminalista Vladimír Dzuro, který se podílel na vyšetřování válečných zločinů v Jugoslávii, a který byl hostem Press klubu Frekvence 1.
Bývalý vyšetřovatel válečných zločinů v Jugoslávii, později působící v OSN a dnes již důchodce Vladimír Dzuro byl hostem Čestmíra Strakatého v Press klubu Frekvence 1. Právě vychází film Vyšetřovatel, který se zabývá právě jeho prací, jeho osobou a tím, co dokázal tehdy v Jugoslávii vyšetřit. “Byla to velmi zajímavá zkušenost. V roce 2004 jsem přestal pracovat pro tribunál, pak jsem byl jen jednou v Kosovu v Jugoslávii a vrátil jsem se tam až po 17 letech s filmaři. Je zajímavé, jak rychle se dají napravit materiální škody. Když pak ale začnete mluvit s místními, dojde vám, že válka v jejich myslích stále přetrvává. Je to pro ně těžké. Byla to válka sousedů, dokonce i rodin. Nemají vnějšího nepřítele, oni mají nepřátele mezi sebou. Je těžké vrátit se k bratrství a jednotě,” říká upřímně bývalý válečný vyšetřovatel. Dodává, že to bude ještě trvat. Na přednáškách se ho často ptají, zda je vůbec usmíření mezi nimi možné. “Jako příklad dávám Sudety. Jak dlouhá doba už uplynula od 2. světové války a jakým způsobem to dodnes mává společností. A to si ani moji rodiče nepamatují. V Jugoslávii ale stále žijí lidé, kteří válku zažili a pamatují si ji,” konstatuje Dzuro.
V chaosu je snadné zahnat obyčejné lidi do válečného konfliktu
Velice často se stává, že do válečného konfliktu se dostanou právě sousedé a střílejí po sobě členové rodin. Podle Vladimíra Dzuro byla Jugoslávie považována za lepší komunistickou zemi a Josip Broz Tito – někdejší jugoslávský diktátor byl spíše šoumen a velice chytrý pán. “Oddělil se od Stalina a a v očích západu byl viděn jako lepší komunista. Dostával tak lepší půjčky. Vybudoval na nich socialismus, otevřel hranice. Když zemřel, neměl nástupce. Nástupnictví diktátora se těžko nastoluje, takže vymysleli věc, která nemohla fungovat – rotující prezidenci, tedy každý rok byl prezidentem někdo jiný. Do toho padla ekonomická krize a pro západ nebylo potřebné mít lepší komunisty. Ekonomická politická nestabilita vygenerovala politické lídry, kteří najednou začali sázet na nacionální notu. Společnost už byla v krizové situaci, a když do ní prezidenti začali vnášet nacionální požadavky… V takovém chaosu je to pak velice rychlé, když nezodpovědné politické osoby zaženou běžné lidi do válečného konfliktu. Jakmile jednou začnete, špatně se to zastavuje,” vysvětluje bývalý vyšetřovatel.
Nevěřil, že se dočká další války v Evropě
Jeho slova až příliš připomínají aktuální situaci. Náš host přiznává, že nevěřil, že v Evropě za doby jeho života vznikne další válka. “Myslel jsem si, že už se lidé poučili. Válečný konflikt v Jugoslávii se týkal také celé Evropy. Jednak bylo po celém kontinentu miliony uprchlíků. Historicky to není tak dávno. Po tom, co jsem viděl během vyšetřování, jsem byl přesvědčen, že se do toho nikdo za mého život v Evropě nepustí. To, co se odehrává teď, je velice smutné, pro mě ještě smutnější, protože já si dokážu představit, co tam lidé nyní prožívají,” říká smutně Vladimír Dzuro.
Zločinů se dopouštějí obě strany
Už nyní sbírají vyšetřovatelské týmy důkazy ohledně válečných zločinů, což by mohlo vést k soudům a někdo bude moci být odsouzen. “Já nemám křišťálovou kouli, abych mohl něco takového věštit. Já na to koukám z pohledu vyšetřovatele a pro mě je důležité, aby se důkazy o zločinech zajišťovali. My jsme se na místa, kde důkazy byly, nemohli třeba pět let dostat. Kvalita důkazů tak klesá. Svědci jsou ovlivněni tím, co vidí slyší v médiích. Jde tedy o rychlost. Bez důkazů nemůžete nikoho zatýkat. Soudce vždy požaduje důkazy, aby ho nemusel propustit. Zločiny pak páchají obě skupiny, obě strany. Když vám někdo zabije polovinu vojáků, vy dostanete automatickou pušku do ruky a vojáky, kteří se vzdali, může být těžké je nezastřelit. Ovšem střílení vojáků, kteří se vzdali, je válečný zločin. Už tehdy v Jugoslávii páchali zločiny všichni,” vysvětluje Dzuro.
Z masových hrobů noční můry nemám
Host Press klubu se podílel na exhumaci spousty masových hrobů, včetně toho největšího (265 lidí), což musí být jistě velice náročné na psychiku člověka. “Tehdy jsem se k tomu emočně nijak nepřipouštěl. Člověk by se pak začal stranit poškozeným, a to nejde. Když jsem se tam nyní vrátil v rámci natáčení filmu, tak jsem emotivní atak zažil. Vrátily se mi vzpomínky na sedm týdnů nad hromadou tlejících těl. Jejich rodiny nevěřily, že jsou mrtví. Myslely si, že jsou v nějakých táborech, ale my jsme jim předali hromadu kostí a zapáchající oblečení, což byli jejich synové a dcery. Kupodivu z toho, ale nemám žádné noční můry. Věřil jsem, že práce, kterou dělám, je potřebná, jednak pro samotné odsloužení, jednak pro oběti a rodiny obětí. Mám z toho velice dobrý pocit. Co jsem mohl udělat, jsem udělal. Proto to na mě nemá negativní vliv. Někteří kolegové však odtamtud odjeli, to nezvládli,” říká Vladimír Duzo. Na závěr pak dodává smutnou pravdu, že i když to v tuhle chvíli nemůžeme posoudit, všichni jsme schopni udělat skoro všechno. “Nedokážeme si představit, že bychom někoho zavraždili, ale když uvidíte, jak vám někdo zabije manželku, znásilní dceru a zapálí dům, a pak dostanete do ruky kalašnikov, že půjdete zpátky a vyřídíte si to s nimi, těžko nyní můžete z gauče posoudit, jak byste se zachovali. Je to strašně těžké.”