Vyhledávání

Zavřít

Herec Mirek Hanuš věří, že dobrých lidí je na světě hodně, ale hovada jsou víc vidět. Když pak o něco jde, projeví se to

12. března 2022·Celebrity·Dominika Číčelová

Miroslav Hanuš (Foto: Frekvence 1)

Miroslav Hanuš je herec, kterého všichni znají ze seriálů Ulice, Případy 1. oddělení a nyní nově i Stíny v mlze. Velkou popularitu získal také díky soutěži StarDance, kde sice vypadl v šestém kole, nicméně měl u diváků obrovský úspěch. Přes televizní a filmové úspěchy se považuje především za divadelního herce a režiséra. Jeho manželka je choreografka Jana Hanušová, se kterou vychoval tři dcery. Jedna z nich z něho před necelým rokem udělala dědečka. Jak si tuhle novou roli užívá? Jak vnímá současnou situaci? A proč je celoživotním abstinentem?

Když jsme se s Mirkem sešli v divadelní kavárně Studia DVA, kde právě skončila zkouška připravovaného představení Beckham, které bude mít premiéru už příští týden, nabídl mi sám od sebe kávu, ačkoliv mi prozradil, že sám jí neholduje. Překvapilo mě, když mi navíc řekl, že nepije ani alkohol.

Miroslav Hanuš (Foto: Frekvence 1)

Jak je vůbec možné být v divadelním prostředí abstinentem?

Je to celkem nezvyklé, ale moje tělo alkohol nesnáší. To není žádné moje rozhodnutí nebo přesvědčení. Mně je po něm hned špatně, takže jsem nikdy nezažil fázi radosti a zábavy. Jsou to pro mě vyhozené peníze a jen pak tři dny trpím, jak zvíře. Jednou v mládí jsem chtěl okouzlit slečnu a šel jsem s ní na pivo. Moc jsem ji neokouzlil. Po jednom a půl pivu jsem pak tři dny zvracel. Já nemůžu pít ani kofein. Jednou jsem se napil energeťáku a tak se mi rozbušilo srdce, že jsem myslel, že to je můj konec.

Máte tedy vůbec nějakou neřest, když většinu vaše tělo odmítá?

Pravděpodobně nemám. Jedinou mou neřestí je pomalý život. Moje žena je naopak rychlá a z jejího pohledu to může být neřest. Když jdeme na procházku, tak manželka trpí. Musí kvůli mě chodit nezvykle pomalu, přitom já mám pocit, že už tak jdu zbytečně rychle.

Nakonec jste ale společné životní tempo našli, přece jenom už spolu kráčíte celkem dlouho.

Třicet dva let. Ona chodí rychle, já pomalu, ale stejně jsme došli až sem.

Jak jste se se svou ženou seznámil?

Byla mojí učitelkou. Jana končila na HAMU a já byl v posledním ročníku na DAMU. Za někoho tam učila tanec. To jsme se ale jen znali. Chodit jsme spolu začali, až když mi dělala choreografii k představení Limonádový Joe, které jsem režíroval. Tam se naše kroky sešly.

Když se ještě vrátíme k vaší abstinenci, jak vzpomínáte na léta, když jste dělával kulisáka v Divadle na Vinohradech? To jste musel být jediný abstinující kulisák na světě.

Je pravda, že si nevybavuji žádného kulisáka, který by nepil. Z toho také vyplývalo, že jsem tak rychle kariérně postupoval. Já byl oponářem, pak strojním mistrem, pak zastupujícím jevištním mistrem… Zřejmě chtěli povýšit ty ostatní, ale nejspíš byli zrovna pod vlivem a já byl jediný, koho povýšit mohli. To je samozřejmě vtip, zdravím všechny kamarády z těch dob. Kdybych dělal kulisáka dalších třicet let, asi bych to tak rád neměl, ale na tuhle etapu života vzpomínám moc rád. Bylo to mé seznamování s divadlem a tehdy hráli na Vinohradech samí herečtí borci. Bavilo mě třeba jen stát v kulisách a koukat na ně.

Říkáte o sobě, že jste herec s romanticko-skautskými ideály. Co se pod tím dá představit?

Já jsem člověk s romanticko-skautskými ideály. Do herectví se to tahat moc nedá, protože musíte hrát to, co vám řeknou. Ovšem romantickou roli ve Třech mušketýrech jsem si užil, přestože jsem nehrál d´Artagnana. Rád nahlížím na svět z romantického pohledu a mám rád Manon Lescaut, a kdo má rád Manon, musí být romantik. Ta skautská část zase představuje mravnost, morálku a stát si za svými zásadami, i když se pro to musí něco obětovat.

Jakou pracovní pozici máte nejraději? Divadelního herce, filmového herce nebo režiséra?

Mezi herectvím a režií je nejpříjemnější ta změna. Člověk se jednoho nasytí, a to, že se může jít občerstvit na druhou stranu, je příjemné. Jinak já točím rád, ale to, co se zažije v divadle, se na natáčení nikdy nezažije. V divadle je komplexní zážitek večera. Člověk se stane postavou a zažije si ji celou najednou i s lidmi. Zatímco při natáčení vždy točíte jen kousek a celek se koná až v kině nebo v televizi.

Dokážete říct, ke které vaší seriálové postavě máte nejblíž?

To se takhle říct nedá. Já jsem pro národ rozdělen do dvou rolí. Buď jsem Hložánek z Ulice, na kterou koukají převážně ženy, a pro chlapy jsem Korejs z Případů 1. oddělení. Tohle se většinou projeví v Hornbachu, kam chodí dvojice v neděli večer nakupovat. Chlap si tam kupuje šroubky, žena kouká po květinách, oba mě poznají, ale každý odjinud. V těchto dvou postavách se střetne Hanuš.

Nelákalo by vás po StarDance vyzkoušet další projekt? Třeba Tvoje Tvář má známý hlas?

Ne, já tyhle věci nemám rád. StarDance je na České televizi. To je jediná stanice, na kterou koukám. Na ostatních mě rozčilují reklamy. Navíc tancování jsem si chtěl vyzkoušet a manželka i dcery mě podpořily. Jsem ale nesoutěžní typ a vadilo mi, že se tancovalo o body a ne pro radost. Zkusil jsem si to, bolelo to a stačilo.

Jak vy vynímáte současnou situaci ohledně války?

No ohledně divadla to teď bude velice zajímavé, protože vše najednou dostává nový rozměr. Některé věci už ani na jevišti nemůžete říct. Já doufám, že nebude žádná světová válka, která by vše ukončila, už jenom proto, že jsem se teď naučil spousty textů a byl bych nerad, kdybych se to učil zbytečně. Nicméně jsem i toho názoru, že vždy, když nastane taková zlá věc, děje se to kvůli něčemu. Zase se v nás zmobilizují lepší stránky a třeba se k sobě budeme pak navzájem chovat lépe. Bohužel se to vždy děje přes kruté věci, jako je tahle. Je to jako když vyvětráte.

Co byste poradil lidem, kteří se v těchto dnech propadají do beznaděje a do depresí?

Musíme se všichni snažit. Ti, co jsou psychicky nemocní, těm pomůže doktor. My, co jsme při vědomí, se musíme snažit sami. Lidi by si podle mě neměli o sobě tolik myslet. Jsme jen součást přírody. Jen vylepšení mravenci s atomovou bombou a počítači, ale i tak platí, že když se dostane černé mraveniště blízko k červenému, tak se spolu hádají o pozemky. Jestli chceme být hrdí na to, že jsme lidi, musíme se dohodnout. Dobrých lidí je vždycky víc , ale hovada jsou víc vidět. Když pak o něco jde, projeví se to.

V souvislosti na vaše dřívější psychické problémy hodně propagujete, aby lidi vyhledávali odbornou pomoc. Kdy přišel ten moment, že jste se vy rozhodl na to nebýt sám a vyhledal jste lékaře?

Ten moment přišel ve chvíli, kdy mě moje žena objednala k psychiatrovi. Proto se já k tomu tak vyjadřuji, sám se člověk rozhoupává těžko. Pak už v tom umí fungovat. Potřebují trochu postrčit. Stojí sami bezradní a nevědí, co mají dělat. Pomoc existuje, ale lidi to nevědí. Přitom je to stále nemoc, ne prokletí. Když si zlomíte nohu, tak vás nenapadne někam zalézt a tam trpět. Půjdete k doktorovi. Duševní věci fungují stejně, ale nemluví se tak o tom. V psychických problémech si lidi sami pomohou těžko.

Dokážete říct, co u vás depresi odstartovalo a jestli se tomu dá předejít?

To asi nejde. Můj průběh byl takový, že jsem si svého Mirečka skládal špatně, ta moje věž stála prostě nakřivo od základu. Vy v tom pokračujete, protože to jinak neumíte. Jednoho dne se to převáží. V mém případě nebyl jeden zážitek, který by měl takový vliv. Nevím, jestli se tomu dá předejít, ale rozhodně se to dá řešit.